Autoprezentace

Autoprezentace (z řec. autos = sám; z lat. praesens = přítomný) je stylizované (adaptivní) i spontánní (expresivní) objektivizování sebe sama svými činy a výtvory, kulturou osobního projevu a vystupováním, svým dílem a celým životním slohem (stylem), sebeprezentace.^[1]

Autoprezentace odkazuje na způsob, kterým se člověk sám pokouší prezentovat ve společnosti za účelem ovlivnění toho, jak o něm ostatní smýšlí a utvořením příznivého dojmu o sobě. Zahrnuje vyjadřování se a chování jednotlivce takovým způsobem, aby vytvořil chtěný dojem na své okolí.^[2]

Pojem autoprezentace je úzce spojen s pojmem „impression management“,^[2] který odkazuje na vědomý či nevědomý proces, při kterém se člověk pokouší ovlivnit jak ostatní lidé vnímají dané osoby, objekty, události – jedná se o kontrolovanou prezentaci informací, týkajících se různých osob, objektů či událostí. Tento koncept poprvé zmínil Erving Goffman v roce 1959 ve svém díle The Presentation of Self in Everyday Life a následně byl prohlouben v roce 1967.^[3]

Autoprezentace klade důraz převážně na chování, stylizované v souladu s pojetím sebe samého, zabývá se pojetím „já“ v souvislosti s danou osobou a fenomenologicky vyjadřuje sebepoznání a jeho projevy v chování subjektu.^[2]

B. Wojciszek (1986) uvádí ve svém díle Struktura „já“ ,že autoprezentace je teoretický pojem, denotující určité objektivně existující psychologické struktury v mysli subjektu nezávisle na tom, zda si je subjekt těchto struktur vědom či nikoli, což znamená, že autoprezentace může být i nevědomá. ^[4]

Podle B. Wojciszka je autoprezentace reprezentací vlastní osoby v sebepoznání (sebepojetí) i v jednání. Současně uvádí, že je jednou z nejčastěji aktivizovaných mentálních struktur. Její kognitivní a behaviorální složky mají jednotnou bázi v informačních strukturách jako mechanismech regulace vztahů jedince ke skutečnosti a tvoří tak jednotu poznání a jeho instrumentálního použití a rysy osobnosti se liší stupněm, v jakém jsou „nasyceny“, tj. sebestylizací. ^[5]