Back Че Гевара, Ернесто Abkhazian Che Guevara Afrikaans Che Guevara ALS ቼ ጌቫራ Amharic Ernesto Guevara AN تشي جيفارا Arabic تشي ݣيڤارا ARY جيفارا ARZ চে গোৱেৰা Assamese Che Guevara AST
| Che Guevara | |
|---|---|
 Che Guevara (5. března 1960) | |
| Rodné jméno | Ernesto Guevara |
| Narození | 14. června 1928 Rosario |
| Úmrtí | 9. října 1967 (ve věku 39 let) La Higuera |
| Příčina úmrtí | střelná rána |
| Místo pohřbení | Mausoleo del Che Guevara (Cuba) |
| Bydliště | Argentina (od 1928) Guatemala Bolívie Kuba Mexiko |
| Alma mater | Univerzita v Buenos Aires (1948–1953) |
| Povolání | politik, lékař, básník, diplomat, esejista, revolucionář, partyzán, voják, spisovatel a publicista |
| Ocenění | Řád republiky (1959) Řád Bílého lva s kolanou (1960) velkokříž Řádu Jižního kříže (1961) Řád Jižního kříže Řád Bílého lva … více na Wikidatech |
| Politická strana | Komunistická strana Kuby |
| Choť | Hilda Gadea (1955–1959)[1] Aleida March (1959–1967) |
| Partner(ka) | María del Carmen ''Chichina'' Ferreyra (1950–1951)[2] |
| Děti | Hilda Guevara (1956–1995)
Aleida Guevara (1960) Camilo Guevara (1962) Celia Guevara (1963) Ernesto Guevara (1965) |
| Rodiče | Ernesto Guevara Lynch a Celia de la Serna |
| Funkce | ministr průmyslu Kuby (1961–1965) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ernesto Guevara (14. června 1928, Rosario, Argentina – 9. října 1967, La Higuera, Bolívie), běžně přezdívaný Che Guevara nebo el Che, byl kubánsko-argentinský marxistický revolucionář, lékař, spisovatel, vůdce partyzánů, diplomat, vojenský teoretik. Šlo o významnou postavu kubánské revoluce, jeho stylizovaná vizáž se stala všudypřítomným kontrakulturním symbolem vzpoury a globálním znakem populární kultury.
Jako mladý student medicíny Guevara cestoval po Jižní Americe a byl zradikalizován chudobou, hladem a nemocemi, kterých byl svědkem.[3][4] Jeho rostoucí touha pomoci zvrátit to, co shledal jako kapitalistické vykořisťování Latinské Ameriky Spojenými státy, podnítila jeho zapojení do guatemalských sociálních reforem za prezidenta Jacoba Árbenze, jehož případné svržení za pomoci CIA na příkaz United Fruit Company upevnilo Guevarovu politickou ideologii. Později se v Mexico City Guevara setkal s Raúlem a Fidelem Castrem, připojil se k jejich Hnutí 26. července a odplul na Kubu na palubě jachty Granma s úmyslem svrhnout kubánského diktátora Fulgencia Batistu podporovaného Spojenými státy.[5] Guevara se brzy prosadil mezi povstalci, byl povýšen na druhého nejvyššího velitele a sehrál klíčovou roli ve dvouleté partyzánské kampani, která Batistovu vládu svrhla.[6]
Po kubánské revoluci zastával Guevara v nové vládě řadu klíčových rolí. Mezi ně patřilo přezkoumání odvolání a popravčí čety pro ty, kteří byli odsouzeni jako váleční zločinci během revolučních tribunálů,[7] zavedení agrární pozemkové reformy jako ministr průmyslu, pomoc při vedení úspěšné celonárodní kampaně zaměřené na gramotnost, sloužil jako prezident národní banky a instruktor kubánských ozbrojených sil a procházel světem jako diplomat jménem kubánského socialismu. Takové pozice mu také umožnily hrát ústřední roli při výcviku sil milicí, které odrazily invazi v Zátoce sviní,[8] a při převozu sovětských jaderných balistických střel na Kubu, což předcházelo kubánské raketové krizi v roce 1962.[9] Kromě toho byl Guevara plodným spisovatelem a pisatelem deníků, který sestavil klíčovou příručku o partyzánské válce spolu s nejprodávanějšími memoáry o své mladické kontinentální cestě na motocyklu. Jeho zkušenosti a studium marxismu-leninismu ho vedly k předpokladu, že zaostalost a závislost třetího světa byla přirozeným výsledkem imperialismu, neokolonialismu a monopolního kapitalismu, přičemž jediným lékem byl proletářský internacionalismus a světová revoluce.[10][11] Guevara opustil Kubu v roce 1965, aby podnítil kontinentální revoluce v Africe i Jižní Americe,[12] nejprve neúspěšně v Kongu-Kinshase a později v Bolívii, kde byl zajat bolivijskými silami za pomoci CIA a popraven.[13]
Guevara zůstává uctívanou i hanobenou historickou postavou, polarizovanou v kolektivní představivosti v množství biografií, memoárů, esejí, dokumentů, písní a filmů. V důsledku jeho vnímaného mučednictví, poetických invokací k třídnímu boji a touhy vytvořit vědomí „nového člověka“ poháněného spíše morálními než materiálními pobídkami[14] se Guevara vyvinul v typickou ikonu různých levicových hnutí. Naproti tomu jeho ideologičtí kritici z pravice ho obviňují z propagace autoritářství a schvalování násilí vůči jeho politickým oponentům. Navzdory neshodám ohledně jeho odkazu ho časopis Time označil za jednoho ze 100 nejvlivnějších lidí 20. století[15], zatímco jeho fotografie Alberta Kordy s názvem Guerrillero Heroico byla citována Maryland Institute College of Art jako „nejslavnější fotografie na světě“.[16]
- ↑ Hilda Gadea: My Life with Che: The Making of a Revolutionary. St. Martin's Press. 22. července 2008. ISBN 978-0-230-60601-2. Dostupné online.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ On Revolutionary Medicine Speech by Che Guevara to the Cuban Militia on 19 August 1960. "Because of the circumstances in which I traveled, first as a student and later as a doctor, I came into close contact with poverty, hunger and disease; with the inability to treat a child because of lack of money; with the stupefaction provoked by the continual hunger and punishment, to the point that a father can accept the loss of a son as an unimportant accident, as occurs often in the downtrodden classes of our American homeland. And I began to realize at that time that there were things that were almost as important to me as becoming famous or making a significant contribution to medical science: I wanted to help those people."
- ↑ Anderson 1997, pp. 90-91.
- ↑ Beaubien, NPR Audio Report, 2009, 00:09–00:13.
- ↑ "Castro's Brain", 1960.
- ↑ Taibo 1999, p. 267.
- ↑ Kellner 1989, pp. 69–70.
- ↑ Anderson 1997, pp. 526–530.
- ↑ "On Development" Speech delivered by Che Guevara at the plenary session of the United Nations Conference on Trade and Development in Geneva, Switzerland on 25 March 1964. "The inflow of capital from the developed countries is the prerequisite for the establishment of economic dependence. This inflow takes various forms: loans granted on onerous terms; investments that place a given country in the power of the investors; almost total technological subordination of the dependent country to the developed country; control of a country's foreign trade by the big international monopolies; and in extreme cases, the use of force as an economic weapon in support of the other forms of exploitation."
- ↑ At the Afro-Asian Conference in Algeria A speech by Che Guevara to the Second Economic Seminar of Afro-Asian Solidarity in Algiers, Algeria on 24 February 1965."The struggle against imperialism, for liberation from colonial or neocolonial shackles, which is being carried out by means of political weapons, arms, or a combination of the two, is not separate from the struggle against backwardness and poverty. Both are stages on the same road leading toward the creation of a new society of justice and plenty. ... Ever since monopoly capital took over the world, it has kept the greater part of humanity in poverty, dividing all the profits among the group of the most powerful countries. The standard of living in those countries is based on the extreme poverty of our countries. To raise the living standards of the underdeveloped nations, therefore, we must fight against imperialism. ... The practice of proletarian internationalism is not only a duty for the peoples struggling for a better future, it is also an inescapable necessity."
- ↑ Guevara was coordinating with African liberation movements in exile such as the MPLA in Angola and MNR in Congo-Brazzaville, while stating that Africa represented one of "the more important fields of struggle against all forms of exploitation existing in the world." Guevara then envisioned crafting an alliance with African leaders such as Ahmed Ben Bella in Algeria, Sékou Touré in Guinea, Kwame Nkrumah in Ghana, Julius Nyerere in Tanzania, and Gamal Abdel Nasser in Egypt, to foster a global dimension to his ensuing continental revolution in Latin America. See Anderson 1997, pp. 576, 584.
- ↑ Ryan 1998, p. 4.
- ↑ Footnote for Socialism and man in Cuba (1965): "Che argued that the full liberation of humankind is reached when work becomes a social duty carried out with complete satisfaction and sustained by a value system that contributes to the realization of conscious action in performing tasks. This could only be achieved by systematic education, acquired by passing through various stages in which collective action is increased. Che recognized that this to be difficult and time-consuming. In his desire to speed up this process, however, he developed methods of mobilizing people, bringing together their collective and individual interests. Among the most significant of these instruments were moral and material incentives, while deepening consciousness as a way of developing toward socialism. See Che's speeches: Homage to Emulation Prize Winners (1962) and A New Attitude to Work (1964)."
- ↑ Dorfman 1999.
- ↑ Maryland Institute of Art, referenced at BBC News 26 May 2001.