Infarkt, latinsky infarctus, česky též záhať, je místní odumření tkáně způsobené zástavou či poklesem přívodu okysličené krve. Nejčastěji vzniká uzavřením příslušné zásobovací tepny, přičemž uzávěr může být způsoben překážkou uvnitř cévy, obstrukcí, stlačením cévy patologickým procesem zvenčí, kompresí nebo i spasmem příslušné cévy.[1] Infarkt může vzniknout i v případě, že je vlivem patologického procesu potřeba kyslíku ve tkáni větší, než jsou přívodné tepny schopné tkáni dodat, přestože jejich průsvit je normální,[2] nebo při náhlém poklesu krevního tlaku.[2]
Předstupněm infarktu je ischemie, nedokrvení tkáně. Zda se vyvine do infarktu, tedy ischemické nekrózy, a jaký bude rozsah takto vzniklého nekrotického ložiska, záleží na mnoha faktorech: na místě uzávěru v závislosti na velikosti tkáně, která je vyživována konkrétní přívodnou tepnou, na rychlosti uzávěru, na celkovém stavu cirkulace v organismu a citlivosti tkáně k ischemii.
Velmi citlivými tkáněmi jsou mozek, mícha, srdce a ledviny,[2] v nich dochází k odumření tkáně v důsledku ischemie záhy po jejím vzniku. Naproti tomu vazivo, tuková tkáň či kost jsou málo citlivé.[1] Při postupném omezování krevního zásobení se mohou vytvořit anastomózy, cévní spojky, které zajistí zásobení postižené oblasti sousedícími tepnami; rychlý uzávěr vznik anastomóz neumožňuje.[1] Je-li organismus v době vzniku ischemie v klidu a požadavky tkáni na kyslík jsou malé, rozsah infarktu a jeho následky jsou menší, případně se mohou i zcela kompenzovat.[2] Při fyzickém zatížení je tkáň poškozena ve větším rozsahu.
Podle makroskopického vzhledu ložiska infarktu jsou rozlišovány tři druhy:[3]
Patologickým stavem, který se infarktu poněkud podobá, je hemoragická infarzace. Vzniká uzávěrem odvodné žíly, takže krev do tkáně přitéká, ale nemůže odtékat a hromadí se v ní. Druhotně nastává ischemie a ischemická nekróza postižené oblasti.[4]