Kolektivizace

Kolektivizace je označení procesu přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, zpravidla v souladu s myšlenkami marxismu a jeho ideou společného vlastnictví. Pro kolektivizaci zemědělství neměli komunisté v žádné zemi reálný hospodářský důvod, nýbrž k ní došlo z čistě politicko-ideologických důvodů^[zdroj?]. S pádem komunismu ve východním bloku proto také zaniklo kolektivní hospodaření.

Jelikož komunistické strany potřebovaly při svém nástupu k moci podporu širokých zemědělských vrstev, jež se zpravidla nechtěly vzdávat své půdy, zprvu své kolektivizační úmysly zatajovaly a naopak slibovaly agrární reformy a rozdávaly chudším rolníkům půdu. Po upevnění své moci ovšem komunistické režimy zahajovaly kolektivizaci, a to s použitím propagandy podněcující třídní nenávist a represivních opatření (zastrašování, ekonomický nátlak, nucené přesídlování, věznění, popravy).^[zdroj?] Tato opatření ovšem nedokázala zajistit ziskovost vzniklých zemědělských družstev.^[zdroj?]

Kolektivizační proces započal nejdříve v Sovětském svaze roku 1929, kde vedl prakticky k opětovnému znevolnění zemědělského obyvatelstva. Po obsazení východního Polska, Pobaltí a Besarábie (1939 a 1944) pak Sověti začali kolektivizovat zemědělství také v těchto oblastech. O kolektivizaci se pokusili ve 30. letech také anarchokomunisté v republikánské zóně při občanské válce ve Španělsku.

Po nastolení komunistických režimů ve východoevropských zemích probíhala kolektivizace také v této oblasti, a to opět podle sovětského vzoru (svou vlastní cestou se vydala pouze Jugoslávie). Po Stalinově smrti roku 1953 nastalo určité uvolnění a další vlna kolektivizace na přelomu 50. a 60. let se již nesla ve znamení mírnější propagandy a slabších represí (jen v Polsku došlo k trvalému rozpadu kolektivních hospodářství). Do počátku 60. let se proces kolektivizace až na Jugoslávii a Polsko dovršil ve všech zemích východního bloku. V 60. a 70. letech probíhalo spojování zemědělských družstev ve větší celky, komunistického ideálu společného vlastnictví ovšem nikdy dosaženo nebylo. Drtivá většina zemědělských družstev byla navíc nerentabilní, takže se rozpadla spolu s pádem komunismu na přelomu 80. a 90. let.

Vývoj v západní Evropě ukázal, že proces scelování pozemků sice vede k ekonomicky výhodnějšímu hospodářství, avšak na rozdíl od západní Evropy, kde spojování zemědělských pozemků bylo dosaženo odkupováním půdy, v komunistickém bloku ke scelování pozemků došlo skrze represe, jež za sebou zanechaly miliony obětí, rozvrácené vztahy na vesnicích a obrovské bezpráví.