Supermarine Spitfire

Spitfire
Spitfire LF Mk IX, MH434 s označením 222. perutě RAF
Určení	Stíhač
Původ	Spojené království
Výrobce	Supermarine
Šéfkonstruktér	R. J. Mitchell
První let	5. března 1936[1]
Zařazeno	4. srpna 1938[1]
Vyřazeno	1961 (Irish Air Corps[2])
Uživatel	Royal Air Force Royal Canadian Air Force USAAF
Výroba	1938 - 1948
Vyrobeno kusů	20 351[3]
Cena za kus	£ 15 000
Varianty	Supermarine Seafire
Další vývoj	Supermarine Spiteful
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Supermarine Spitfire byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v RAF a v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Letoun tvořil spolu s Hurricany základ britského stíhacího letectva během bitvy o Británii. Vzniklo mnoho variant Spitfiru, používal několik konfigurací křídla a také byl vyráběn ve větším množství než jakékoliv jiné britské letadlo. Šlo také o jediný britský stíhací letoun, který se vyráběl po celou válku. Spitfire je i nadále populární mezi nadšenci; téměř 60 z nich zůstává způsobilých k letu a mnoho dalších slouží jako statické exponáty v leteckých muzeích po celém světě.

Spitfire byl navržen jako vysoce výkonný stíhací letoun s kratším doletem R.J. Mitchellem, hlavním konstruktérem Supermarine Aviation Works, která od roku 1928 působila jako dceřiná společnost firmy Vickers-Armstrongs. Mitchell značně ztenčil výrazné eliptické křídlo Spitfiru a použil zapuštěné nýty (navržené Beverley Shenstonem)^[4], aby mělo nejtenčí možný průřez, což letadlu pomohlo dosáhnout vyšší maximální rychlosti než u několika jeho současníků, včetně letounu Hawker Hurricane. Mitchell pokračoval ve zdokonalování konstrukce až do své smrti v roce 1937, načež jeho místo hlavního konstruktéra převzal kolega Joseph Smith, který dohlížel na vývoj Spitfiru prostřednictvím mnoha variant.

Během bitvy o Británii od července do října 1940 vnímala veřejnost letoun Spitfire jako hlavní stíhací letoun RAF, ačkoli větší část břemene čelící německé Luftwaffe nesl početnější Hawker Hurricane. Jednotky vyzbrojené Spitfiry však měly nižší míru opotřebení a vyšší poměr vítězství ke ztrátě než jednotky létající s Hurricany díky vyšším výkonům Spitfiru. Během bitvy byly Spitfiry obecně pověřeny zachytáváním stíhaček Luftwaffe - hlavně letounů Messerschmitt Bf 109E, které jim byly velmi blízké.

Po bitvě o Británii Spitfiry nahradil Hurricany coby páteřní stroj stíhacího velitelství RAF a byl nasazen na evropském, středomořském, tichomořském bojišti a také v jihovýchodní Asii. Spitfire, který si piloti velmi oblíbili, sloužil v několika rolích, včetně stíhací, fotografického průzkumu, jako stíhací bombardér a cvičný letoun. Toto si udržel až do padesátých let. Seafire byla palubní varianta Spitfiru a sloužila ve Fleet Air Arm od roku 1942 do poloviny 50. let. Ačkoli byl původní drak navržen pro motor Rolls-Royce Merlin o výkonu 1 030 koní (768 kW), byl dostatečně silný a adaptabilní, aby používal stále výkonnější motory Merlin a později Rolls-Royce Griffon, které poskytovaly výkon až 2 340 koní (1 745 kW). Výsledkem bylo zlepšení výkonů a schopností Spitfiru v průběhu jeho služby.